Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Lenka Voleníková | 16.11.2018

foto: Tereza Hronová

Region: Asie


Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském bloku jsou proto družstva často vnímána negativně. V Gruzii však jde o zcela jiný příběh – družstevnictví je prosazováno a podporováno jako vhodný nástroj pro rozvoj zemědělství i drobného podnikání.

Družstva (a nejen ta zemědělská) a svépomocné skupiny dlouhodobě představují velmi efektivní instrument sloužící k aktivizaci a demokratizaci komunity a k mobilizaci jejího kapitálu. Na druhou stranu jsou v postsovětském bloku lidé k družstvům velmi ostražití, čemuž se vzhledem ke komunistické minulosti nelze divit. V Gruzii se však řada národních i mezinárodních organizací i přes počáteční ostych snaží o změnu vnímání družstevnictví a družstva podporovat různými prostředky.

Krátký exkurz do historie: družstevní záložny, kampeličky i poctivý pionýři

Historie družstevnictví sahá až do 19. století, tedy do éry industrializace, která přinesla celou řadu společenských změn. Těmi byly především migrace obyvatel z venkova do měst a nárůst urbánní chudoby. Objevují se proto první myšlenky o spolupráci drobných zemědělců či řemeslníků za účelem dosažení ekonomických výhod, kterých by jednotlivci nikdy nemohli dostát. Kolébkou družstevnictví se stalo Německo, a to především díky Hermanu Schulze-Delitszchovi, který považoval nedostatek kapitálu za základní problém městského obyvatelstva. Pod jeho vedením se proto začala formovat první finanční družstva, tzv. družstevní záložny, která byla založena na principech svépomoci bez vnějších zásahů, vlastní zodpovědnosti všech členů, jejich rovných právech a především na demokratické sebekontrole. Schulze-Delitzchem se mimo jiné inspiroval Friedrich Wilhelm Raiffeisen, zakladatel Raiffeisen Bank, anebo František Cyril Kampelík, který v 50. letech 19. století začal zakládat družstevní záložny, tzv. kampeličky, na území dnešní ČR.

Za opravdové průkopníky moderního družstevnictví lze ovšem považovat skupinu 28 textilních dělníků z anglického Rochdale, kteří byli dlouhodobě nespokojení s výší mezd. Ve snaze zlepšit svou situaci a bránit práva dělnické třídy v období raného kapitalismu, založili v roce 1844 Rochdalské družstvo poctivých pionýrů (Rochdale Society of Equitable Pioneers). To se soustředilo především na prodej běžného spotřebního zboží členům družstva a na výstavbu a nákup domů.

Výdělečnost by neměla být hlavním účelem

Družstvo od samotného počátku fungovalo podle jasně daných principů, zakotvených ve svých stanovách. Takzvané Rochdalské principy pak ovlivnily další družstva po celém světě a v různých modifikacích jsou používány dodnes. Úspěšnost Rochdalského družstva poctivých pionýrů pak demonstruje fakt, že s drobnými obměnami názvů fungovalo až do r. 1991, kdy vstoupilo do družstva Spojená družstva (United Co-operatives).

Rochdalským družstvem poctivých pionýrů se pak inspirovala i ICA (International Co-operative Alliance), která vznikla v roce 1895, funguje ve 107 zemích světa a v současnosti sdružuje 1,2 miliardy aktivních členů družstev. Mezi základní pilíře družstevnictví, jak je definuje právě ICA, patří především princip svépomoci, zodpovědnosti, demokracie, rovnosti, solidarity, spravedlnosti a především uvědomění si kolektivní akce. Ačkoliv za založením družstva nejčastěji stojí ekonomická motivace, výdělečnost by neměla být jejich hlavním účelem. Družstva totiž především posilují potenciál jednotlivců a umožňují jim dosáhnout benefitů nepřístupných pro jednotlivce, jako je vstup na oficiální trhy, prodávání zboží za lepší ceny, přístup k různým dotačním programům apod.

V současnosti mají družstva různé formy, ať už se jedná o družstva svépomocná či družstva spotřebitelů a výrobců. Družstva mohou sdružovat zemědělce, drobné řemeslníky a producenty, vzdělávací organizace, či osoby žijící v jednom domě. V řadě afrických, latinskoamerických či asijských zemí hrají družstva zásadní ekonomickou roli a do jisté míry suplují stát. Ať už se jedná o svépomocná družstva v latinské Americe, která se významně podílejí na elektrifikaci venkova, či o africká výrobní družstva specializující se na zpracování hlavních zemědělských exportních plodin v dané oblasti. Družstva však nejsou specifikem pouze tzv. rozvojových zemí, jejich význam je citelný i v zemích globálního severu. V Kanadě je do nějaké formy družstevnictví zapojeno zhruba 40 % obyvatel, v Japonsku či ve Španělsku jsou tzv. závodní družstva nedílnou součástí národního zdravotnického systému. V Evropské unii je kolem 9 milionů zemědělských družstev, členem alespoň jednoho družstva jsou tak dva ze tří drobných zemědělců.

Pseudodružstva v postsovětské éře: kolchozy proti principům družstevnictví

Zatímco celosvětově jsou družstva vnímána velmi pozitivně a jejich role je nezanedbatelná, v zemích procházejících ekonomickou transformací, tedy (především) v zemích bývalého východního bloku je tomu právě naopak. Během éry SSSR se zejména zemědělská družstva, tzv. kolchozy, stala do jisté míry pravým opakem toho, čím mají ve skutečnosti být, přičemž docházelo k potírání základních principů družstevnictví stanovených ICA. Družstva se tak především stala prostředkem pro vyvlastňování půdy a jejího slučování do větších celků za účelem kolektivního zemědělství, které mělo přinést vyšší výnosy. Ačkoliv družstva do jisté míry kopírovala své protějšky ze západního bloku, problematické bylo především nucené členství. Porušení principu dobrovolnosti pak mělo přímý dopad na motivaci a pracovní nasazení většiny členů družstev. Vzhledem k tomu, že státem řízená ekonomika neumožňovala adekvátní přístup k základním vstupům nutným pro kvalitní produkty a zároveň nedovolovala volný prodej produkce, družstva nebyla životaschopná ani po ekonomické stránce.

Za dob SSSR tak vznikala jakási pseudodružstva, která nevycházela z potřeb zainteresovaných osob, ale byla tvořena státním aparátem. Není proto divu, že po rozpadu SSSR většina družstev zanikla. Absence demokratických principů přinesla nevoli drtivé většiny členů v družstvech pokračovat, a proto docházelo k jejich rozpadu. Pokud si družstvo udrželo dostatečný počet členů, selhala pak většinou po ekonomické stránce. Plánovaná ekonomika nikdy nenaučila družstva konkurenceschopnosti, a tak po rozpadu SSSR nezvládla obstát na volném trhu. Situace nebyla jiná ani v Gruzii, kde do roku 2013 družstva prakticky přestala existovat. Jak ale pracovat s myšlenkou družstevnictví v zemi, kde řadě obyvatel při slově „družstvo“ vstávají chlupy na rukou a která bojuje proti všemu, co nějak souvisí s Ruskem?

Gruzínské zemědělství po revoluci v troskách

V 90. letech se gruzínské zemědělství, které bývalo pýchou celého Sovětského svahu, začalo ubírat nečekaným směrem. Ihned po revoluci vláda začala s rozsáhlou reformou zemědělství, založenou především na odstranění kolektivního systému a privatizaci půdy. Původně ušlechtilá myšlenka, tedy vrátit půdu jejich původním majitelům, se však v praxi příliš neosvědčila. Na místo velkých, produktivních a exportu schopných farem byla najednou země plná drobných zemědělců, kteří obdělávali v průměru 1,5 ha půdy a orientovali se proto především na subsistenční produkci. Gruzínské zemědělství se ocitlo v troskách a stalo se absolutně neefektivním. Země se proto rychle stala závislou na dovozech potravin, což však drobné zemědělce ruinovalo ještě více. Zatímco v roce 1990 představovalo zemědělství zhruba 30 % HDP, podle odhadů to bylo v roce 2017 pouze 9,6 %, přičemž v celém sektoru pracovala více než polovina populace.

V zemi, která procházela rozsáhlou ekonomickou a politickou transformací, jakoby najednou zemědělství a jeho důležitost upadly v zapomnění. V 90. letech navíc Gruzie čelila velké politické nestabilitě a v letech 1992 a 1993 dvěma občanským válkám.

Prokázání světu, že Gruzie patří na západ

Za začátek lepších zítřků lze označit rok 2004, kdy se k moci dostal první demokraticky zvolený prezident Michail Saakašvili. Ačkoliv Saakašvili rozhodně nebyl ideálním politikem a konec jeho politické kariéry lze považovat za obrovské fiasko plné kontroverzí, jeho éra byla zcela zásadní pro budoucí směřování Gruzie. To lze shrnout velmi jednoduše: ekonomický boom, reforma státní správy a prokázání světu, že Gruzie patří na západ. Zejména pak snaha odstřihnout se od Ruska a navázat co nejužší vztahy s Evropskou unií je pro současnou Gruzii zcela zásadní. V roce 2009 se proto Gruzie stala členem Východního partnerství, iniciativy EU na přidružení šesti sousedních států.

Za klíčový okamžik gruzínského družstevnictví lze považovat rok 2012, kdy se země pustila do vyjednávaní Asociační dohody s EU, která by zemi přinesla volný obchod se zeměmi evropského společenství. Problémem gruzínského zemědělství však není jen jeho neefektivita, ale také nízké hygienické normy, které neodpovídají evropským standardům. Asociační dohoda s EU by tak zemědělcům nepřinesla žádné výhody, ale spíše by je ještě více ohrozila, protože členské státy evropského společenství by měly nový trh, tak mohou vyvážet své produkty bez cel. Bylo tedy zřejmé, že pro úspěch gruzínského zemědělství je nezbytná jeho modernizace, která však nebude možná bez systematické vládní podpory.

Rok 2013 tedy přinesl kromě pádu Michaila Saakašviliho i velkou změnu v přístupu vlády k zemědělství, které se ocitlo na vrcholku její agendy. Jedním z přístupů k modernizaci zemědělství byl právě i rozvoj družstevnictví.

Raketový nárůst počtu družstev v Gruzii – i díky podpoře z ČR

V roce 2013 rozjelo Ministerstvo zemědělství s finančním přispěním z programu ENPARD (finanční mechanismus EU na podporu rozvoje zemědělství a venkova v sousedních regionech) a expertní podpory z EU a FAO kampaň na podporu družstevnictví. Vznikla mimo jiné i Agentura pro rozvoj zemědělských družstev, která zajišťuje především budování kapacit, pomoc s tvorbou business plánu apod. Gruzínská vláda se spolu s neziskovými organizacemi a médii především snažila zemědělcům objasnit, že moderní družstvo nemá nic společného s kolchozy a že se jedná o byznys, který je srovnatelný s jakýmkoliv jiným. Krom toho bylo důležité klást důraz na spolupráci jako takovou a vysvětlit, že kolektivní akce je vždy efektivnější a proto jako funkční a demokraticky spravované družstvo mohou drobní producenti dosáhnout vyšších úspor z rozsahu, být konkurenceschopnější a čerpat vládní dotace a další podporu.

Několik úspěšných zemědělských projektů, podpořených z programu ENPARD, které byly implementovány českou neziskovou organizací Člověk v tísni ve spolupráci s Českou rozvojovou agenturou, lze najít v regionu Terjola. Člověk v tísni zde podporuje několik družstev zaměřených na různé stupně zemědělské produkce – od pěstování takzvaných cash crops (například melouny či aromatické byliny) ve sklenících, výrobu sýra a produkci vína, až po zpracování mléka v malé zmrzlinárně. Ačkoliv producenti stále čelí řadě výzev, zapojení do družstva jim přináší celou řadu výhod. Nejdůležitější jsou především kontakty a síťování s dalšími producenty či dodavateli.

Gruzie tak v posledních letech díky podobným iniciativám zaznamenala raketový nárůst počtu družstev. Zatímco před rokem 2013 družstva de facto neexistovala, do konce roku 2015 jich bylo registrováno přes 1200. Nově vzniklá družstva většinou čítají kolem 15 členů a operují na omezeném prostoru. Proto, aby byla opravdu úspěšná, je proto čeká další důležitý úkol – začít formovat různé asociace a spolupracovat mezi družstvy. Transformace zemědělství a jeho adaptace ne evropské podmínky je běh na dlouhou trať, pokud je však založena na spolupráci, šance na úspěch jsou podstatně vyšší.

Autorka je doktorandkou na Katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Článek vznikl jako součást projektu Rozvojová spolupráce na vlastní oči, který byl podpořen Českou rozvojovou agenturou.


© 2014 Šafaříkova 635/24, 120 00 Praha 2, Tel: 226 200 410, rozvojovka@clovekvtisni.cz