Uprchlíci představují pro Libanon zátěž i příležitost pro byznys

Jiří Pasz, Rozvojovka 3/2017 | 08.12.2017

Foto: Jiří Pasz

Libanon je zemí s největším počtem uprchlíku na světě na počet obyvatel. Jejich postavení způsobuje, že je mnozí Libanonci vykořisťují.

Na pět milionů Libanonců připadají téměř dva miliony Syřanů, Palestinců, Iráčanů a Súdánců. V zemi o velikosti 1/8 Česka je jejich přítomnost vidět všude. V rozestavěných budovách, opuštěných továrnách či na polích. Další bydlí ve sklepech, ti šťastnější si mohou dovolit platit nájmy v bytech. Oficiální počet dle statistik UNHCR je přibližně 1 milion. Skutečné číslo je nejspíše podstatně vyšší, od počátku přílivu uprchlíků ale existuje tlak vlády na přiznání jejich co nejmenšího počtu. V zemi, kde je státní moc od dob francouzské kolonizace rozdělena přísně podle náboženského klíče, narušuje vysoký počet uprchlíků křehký status quo. Proto zde od roku 1932 neproběhlo v Libanonu sčítání lidu. Ani počet samotných Libanonců není přesně znám.

 

„Přesídlenci“ bez mezinárodní ochrany

V údolí Bíká´ na východě Libanonu je 400 tisíc uprchlíků. Před válkou jezdili Syřané pracovat do údolí jako námezdní dělníci, po vypuknutí války se jich řada už nevrátila. Brzy je následovaly desítky tisíc uprchlíků. Bydlí v přístřešcích ze dřeva, plechu a plachet. Cesty v údolí Bíká´ lemují takových příbytků tisíce, stojí jednotlivě nebo tvoří osady o několika desítkách stanů. Říká se jim „neoficiální stanová sídla“, protože libanonská vláda nedovoluje zřízení oficiálních táborů. Samotným uprchlíkům se říká „přesídlenci“, aby se vláda vyhnula zodpovědnosti, která je spojená s mezinárodní ochranou uprchlíků.

V jednom z takových sídel ve vesnici Bar Elias ve dvoře opuštěné továrny je 40 přístřešků. Dříve bezcenný pozemek získal s příchodem uprchlíků na hodnotě. Každá syrská rodina platí majiteli pozemku žijícímu v Kuvajtu, v přepočtu 10 až 15 tisíc korun. Šedesátiletá Fátima v táboře přebývá už tři roky. „Mnoho rodin se muselo zadlužit, jelikož pracovní příležitosti jsou pouze minimální a špatně placené. Za osm hodin práce na poli si mohou místní ženy vydělat asi sto korun,“ říká. V zimě, kdy v údolí prší a sněží, je ve stanu pouze několik stupňů nad nulou. Sníh a déšť často zaplaví stany vodou z polí, případně splašky vyplavenými z přilehlých latrín. V kontaminovaném prostředí pak zejména děti trpí průjmy a různými nemocemi. Jenom ti movitější si mohli dovolit cement a stany vyvýšit. A vytápění také stojí peníze. Stanové tábory oficiálně neexistují, nemohou se tedy připojit na rozvodnou síť. Uprchlíci si tak musí elektřinu kupovat 3-4krát dráže od překupníka, než kolik by platili státní firmě.

 

Nejhůře jsou na tom děti

Pomoc mezinárodních organizací je na mnoha místech velmi omezená. Například pomoc s přístřeším se omezuje na darování 18ti dřevěných latí a třech plachet ročně. Některé rodiny, zejména ty sestávající ze seniorů a nezletilých dětí, obdrží poukázky na nákup potravin nebo topiva. ADRA v regionu pomáhá ve stanových táborech v odlehlých oblastech a na vesnicích. Uprchlíci, ale i chudí Libanonci z hostujících komunit obdrží hygienicky nezávadné latríny a nádrže na vodu. Do projektů jsou tedy zapojeni nejen syrští uprchlíci, ale i chudí Libanonci, čímže se pomáhá snižovat napětí mezi nimi. Jejich životní podmínky se totiž často zhoršily vlivem přílivu velkého množství uprchlíků vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí, nebo zvyšovaní cen nájmů.

Nejvíce situace doléhá na děti, kterých je z celkového počtu uprchlíků více než polovina. Alimu je dvanáct a přišel do Libanonu z Aleppa před rokem. V Sýrii chodil do školy pravidelně až do druhé třídy. „Pak začala válka, a do školy jsme chodili jenom,  když nebylo bombardování. Bomba zničila náš dům, tak jsme se přestěhovali sem. Rodina mě chtěla zapsat do státní školy, ale nebylo místo. A tak jsem chodil pracovat do dílny s bratry, abychom si mohli dovolit náš byt. Je nás tu v jednom pokoji osm.“ Ali začal chodit do školy, až když ho našli sociální pracovníci Adry. Dnes školu navštěvuje odpoledne a v dílně pracuje ráno. Večer chodí do centra Adry, kde mu dobrovolníci pomáhají s úkoly, aby dohnal učivo.

 

Práce na černo jako jediná možnost

Zaměstnávání nejen dětských uprchlíků je pro libanonské zaměstnavatele výhodné. Většina z nich si nemůže dovolit pracovní povolení, které stojí ročně 12 tisíc korun na osobu. Jsou-li registrovaní UNHCR, nemůžou v zemi oficiálně pracovat. Musí pak pracovat nelegálně za poloviční platy a bez zdravotního a sociálního pojištění. Onemocní-li nebo stane-li se jim úraz, zaměstnavatel je může jednoduše propustit. Výsledkem je syrský asistent v každém obchodě, na stavbách pracují téměř výhradně syrští dělníci, paradoxně i na projektech placených vládou. Ta se ovšem před nadcházejícími volbami snaží o omezení viditelnosti uprchlíků v zemi. Dochází k bourání stanových táborů, také k nuceným návratům uprchlíků do Sýrie či zvyšování cen povolení k pobytu. V některých obcích pro Syřany dokonce platí zákazy vycházení. Nejistota jejich postavení v zemi roste, zatímco jejich vykořisťování trvá.


© 2014 Šafaříkova 635/24, 120 00 Praha 2, Tel: 226 200 410, rozvojovka@clovekvtisni.cz